Ráno jsem se probudila s pocitem, že dnes na mě čeká první velká zkouška v mém životě.Vstala jsem s úsměvem a začala si uvědomovat, co na mě čeká.Oblékla jsem si své oblíbené oblečení a vydala se ke Gymnáziu. Měla jsem obavy,že nezapadnu,že si o přestávkách nebudu mít s kým povídat. Ale vše bylo jinak. Holky byly sice méně komunikativní než kluci,ale i přesto se všichni tvářili mile.Učitelé s námi spolupracovali,ale pochopitelně pouze do té doby,než nám začal utíkat čas na vypracování písemných zkoušek. Zkoušky byly za mnou.Vypracovala jsem matematiku,češtinu i obecné studijní předpoklady. Celé své rodině jsem sice tvrdila, že si mým přijetím nejsem tak jistá, ale ve skrytu duše jsem sebevědomě doufala, že vše dobře dopadne. Hodiny ukazovaly pět hodin odpoledne. Výsledky měly být uveřejněny až v šest, ale mě to stejně nedalo. Připojila jsem se na internet, zadala své šťastné identifikační číslo 417 a pár minut jsem čekala. Najednou jsem nevěřila svým očím. Student s číslem 417 byl po úspěšném splnění přijímacích zkoušek přijat. Bylo to pro mě největší vítězství, které jsem doposud zažila. Rychle jsem obvolala všechny mé známe a slyšela jsem samé gratulace. I když je těžké to přiznat,byla jsem na sebe hrdá. Bára Tichá, 9.B
